Mám autismus a pořád ještě nemluvím...

Když jsem se mamince a tatínkovi narodil, stále se jen usmívali. Říkali mi Matyášek, nejhodnější miminko. Opakovali, jak jsou šťastní. Byl jsem na světě dva měsíce, hezky jsem papal a spinkal, pásl si koníky, žvatlal a usmíval se. Kolem šestého měsíce života se však můj vývoj zastavil. Žvatlat jsem přestal, nelezl jsem a ani jsem si nezkoušel sedat. Zářící úsměv mých rodičů nahradily starostlivé vrásky a návštěvy doktorů. Ti říkali, že jsem v pořádku a prý jen potřebuji více času. Mamka s taťkou se mnou začali cvičit Vojtovu metodu a jezdit do lázní. Chodil jsem také ke koním a pejskům na terapie. V době svých druhých narozenin jsem poznal pana psychologa, který řekl, že bych mohl mít poruchu autistického spektra. Mamka tomu nechtěla věřit. Říkala, že to bude v pořádku, i když se bála, jestli budeme dělat vše, co jiné rodiny. Třeba společně jezdit na kolo, na lyže, bruslit nebo jezdit na vodu. Bohužel měla pravdu, všechno společně dělat nemůžeme. To už bylo jasné, když mi byly čtyři roky a můj vývoj se nepodobal dětem stejného věku. Mám autismus. Ten musí každodenně řešit moje mamka, taťka i starší bráška. Teď je mi osm let a pořád ještě nemluvím. A ani si neumím hrát tak, jako ostatní děti.

Každý den musím bojovat...

Narodil jsem se sedmého v sedm hodin a deset minut. Mamka s taťkou říkají, že sedmičky nosí štěstí. Dali mi jméno Tobiáš. První rok na mě byli všichni pyšní, že jsem zdravé a veselé dítě. Objevoval jsem svá první slova a krůčky. Když mi bylo asi 15 měsíců, něco se změnilo. Začal jsem špatně spát, v noci jsem se budil. Najednou jsem přestal používat všechna slova, která jsem se do té doby naučil. Místo toho jsem olizoval a okusoval různé věci. Bavilo mě hrát si stále stejným způsobem. Hračky jsem rozhazoval a opakovaně je skládal do řady. Z barviček mě zajímala jen červená. Nesnášel jsem hračky, co dělaly zvuky, ale líbily se mi věci, které se točily. Třeba jsem jen dlouho otvíral a zavíral dveře nebo se díval do světla. Zvířátka jsem začal považovat za věci. Pozoroval jsem hlavně ubíhající plot, značky nebo točící se větráky. Co mě moc nezajímalo, byla pozornost ze strany rodičů. Nechtěl jsem chodit ven, radši jsem zůstával v kočárku. Bylo mi 18 měsíců, když jsem přestal řeči rozumět úplně. Nastalo ticho. Už jsem nevěděl, co znamenají slova Tobík, máma a táta. Když jsem chtěl třeba jablko, musel jsem dovést mamčinu ruku tam, kam bylo potřeba. Nevěděl jsem, jak jinak mluvit se světem kolem sebe. Když mi byly dva roky, paní psycholožka řekla, že mám dětský autismus. Dnes je mi už jedenáct let a každý den se snažím rodiče něčím novým překvapit.