Rozhovor s Monikou Ptáčkovou: Jejich svět nepotřebuje opravit, jen pochopit

Jaká je práce v ambulanci klinické logopedie? A v čem je působení v organizaci MODRÝ KRUH přínosné pro samotné odborníky? Nejen to se dozvíte v rozhovoru s logopedkou a speciální pedagožkou Monikou Ptáčkovou.

Proč jste se rozhodla věnovat logopedii a daří se Vám propojení teorie s praxí?

Od dětství jsem milovala hru na školu a už při studiu osmiletého gymnázia jsem tušila, že se chci věnovat práci s lidmi. Nejlépe s dětmi. Od svých patnácti let jsem jezdila jako osobní asistentka na pobyty rodin s dětmi se spinální svalovou atrofií. Tam jsem poznala, že mě baví pracovat nejen se zdravými dětmi, ale i těmi s postižením nebo jiným problémem. Zajímala jsem se o životní příběhy rodin těchto dětí a bavilo mě sledovat, jak se cesty rodin se zdánlivě stejným postižením rozcházejí a liší, často v závislosti na postojích, hodnotách či na tom, s jakou mírou podpory a pomoci se dosud setkaly. Mnoho zkušeností jsem získala i svým zapojením do skautského oddílu.

Když jsem na konci gymnázia přemýšlela o volbě vysoké školy, rozmýšlela jsem se mezi pedagogikou a medicínou. Obě tyto oblasti mě lákaly, ale ani jedna mou představu nenaplňovala úplně. Vtom budoucí tchán přišel s nápadem, abych zkusila logopedii. Začala jsem zjišťovat, kde a jak se tenhle obor studuje, co vlastně obnáší, a nadchla jsem se pro něj tak, že to pro mě nakonec byla jednoznačná volba, kvůli které jsem se rozhodla opustit své rodné střední Čechy. V Olomouci jsem se cítila trochu vytržená z kořenů, a tak jsem hledala možnosti zapojení se do nejrůznějších aktivit. Poměrně brzy jsem na fakultě začala dělat asistenci studentům s různými druhy postižení, což mi přineslo další cenné zkušenosti i nové kontakty. Další praxi jsem potom absolvovala v rámci svého studia jak v Olomouci, tak v Praze i jiných městech. Po ukončení magisterského studia jsem se rozhodla pokračovat doktorátem. Neváhám říct, že se o propojení teorie s praxí snažím v podstatě neustále a někdy je to oboustranná výzva. A to z pozice člověka pracujícího v praxi i učícího budoucí speciální pedagogy na univerzitě. Teorie je samozřejmě důležitá a bez ní bych nemohla dělat to, co chci.

Kde začala Vaše profesní cesta?

Po ukončení magisterského studia jsem pracovala přes dva roky v ambulanci klinické logopedie. Byla to moje první opravdová práce v oboru a naučila mě hodně. I když to bylo často vyčerpávající, obzvlášť v kombinaci s doktorátem. Co se klientely týče (z 90 % byla tvořena malými dětmi s poruchami artikulace), největší výzvou zde pro mě byli dospělí s koktavostí, děti s poruchou autistického spektra nebo nemluvící děti se zatím nestanovenou diagnózou. Na ty, kdo se z počátku terapií schovávali pod stůl nebo komunikovali jinak než slovy, jsem se vždy těšila. Bavilo mě poznávat jejich svět, sledovat a ukazovat rodičům prostředky jejich komunikace a nabízet jim další, pro naši společnost třeba akceptovatelnější. Co mi však v prostředí logopedické ambulance pro práci s takovými klienty chybělo, byly vhodnější prostory a větší časová dotace. To druhé jsem často řešila tím, že jsem se jim věnovala i po své pracovní době nad rámec toho, co standardně proplácí pojišťovna.

Co Vás přivedlo do organizace MODRÝ KRUH?

O MODRÉM KRUHU jsem se dozvěděla ve chvíli, kdy jsem zrovna zvažovala, jaké zkušenosti bych během studia doktorátu mohla ještě získat. Práce s dětmi s poruchou autistického spektra mě lákala, navíc jsem si chtěla vyzkoušet i působení mimo zdravotnický resort. V MODRÉM KRUHU jsem pracovala na pozici speciální pedagožky, v přímé práci s klientkou staršího školního věku. Scházely jsme se ve třídě jedno dopoledne v týdnu a byly jsme zde samy, bez dalších klientů. Díky tomu jsem se mohla klientce věnovat zcela individuálně a v souladu s jejími potřebami. Z počátku jsem měla pocit, že se budu muset naučit mnoho nového, postupem času jsem ale zjišťovala, že určité principy a metody aplikované behaviorální analýzy (ABA) jsou jen jinak pojmenované nebo přesněji formulované zásady a metody, které se aplikují v logopedii nebo je ve své práci využívám intuitivně. Vzpomínám, že již během studia jsem se na několika konferencích setkala s příspěvky zaměřenými na ABA. Ty mě zaujaly natolik, že jsem absolvovala workshop, přečetla pár článků a knížku zaměřenou právě na rozvoj komunikace v rámci této metody. Některé prvky jsem se snažila aplikovat také ve své logopedické praxi. Setkala jsem se s tím, že je tato metoda i odsuzována nebo považována za značně kontroverzní. Osobně si myslím, že je to většinou proto, že je nesprávně pochopena a uchopena. I proto jsem se o metodě chtěla naučit víc a postupně jsem čím dál více zjišťovala, jak úzce je propojená s logopedií a rozvojem komunikace. Být logopedem využívajícím ABA se mi začalo jevit jako práce snů. Zatím je ale na čem pracovat, protože v MODRÉM KRUHU mám za sebou teprve ani ne roční působení.

Jak se Vám spolupracuje s kolegyní Monikou Smolíkovou, vedoucí pedagožkou?

S Monikou se znám již z dřívějších let, ze studia na vysoké škole, a když jsem se dozvěděla, že právě ona je vedoucí pedagožkou v MODRÉM KRUHU, byla jsem nadšená. V této spolupráci jsem našla snad vše, co jsem chtěla. Smysluplné i aktivní vedení, vysvětlení a zaučení ve všem novém, poskytnutí pomoci a podpory, ale také prostor pro vyjádření mých zkušeností a znalostí a důvěru v ně. Sdílely jsme vzájemně své zkušenosti a poznatky, Monika z pohledu ABA já z oblasti logopedie, a společně se snažily najít nejlepší cestu pro naši klientku a její rodinu. Na působení v MODRÉM KRUHU mě těší i mnoho dalšího, jako dobře vybavený prostor třídy, možnost pohybovat se venku v běžném prostředí a hlavně dostatek času pro klientskou práci. Momentálně jsem na mateřské, ale tohle jsou důvody, proč bych se sem jednou ráda vrátila.

A jaký vzkaz byste měla pro budoucí speciální pedagogy zaměřující se na problematiku poruchy autistického spektra?

Nebojte se toho a dělejte s láskou to, co vás baví. Vaši klienti poznají, jestli se v tom, co děláte, cítíte dobře, nebo ne a jestli vás to baví, nebo obtěžuje. Teorie je samozřejmě důležitá, proto se ptejte, studujte, věnujte čas přípravě na práci. Na druhou stranu práce odváděná, byť s chybami, ale s nadšením a radostí je pro klienta, a nakonec i pro vás přínosnější než v nejistotě a obavách prováděná bezchybná procedura výuky či práce. Proto zkuste to, co děláte, dělat vždy s důvěrou v sebe, a tak nejlépe, jak aktuálně dovedete. Když nebudete sledovat chyby a lpět na výkonech, ať už vašich, nebo klientů, nebudete se snažit jejich svět opravit, ale spíše pochopit, může být vaše práce vzájemná radost pro všechny, i když k udržení takového nadhledu je často potřeba hodně kávy a velká tabulka čokolády.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám mnoho dalších profesních radostí!

Tereza Kvapil Pokorná