Životy druhých kontrolujeme z pohodlnosti i nedostatku představivosti, říká odbornice na sociální politiku Milena Johnová

Začátkem června se v MODRÉM KRUHU uskutečnil vzdělávací kurz s paní Milenou Johnovou, která se dlouhodobě věnuje posilování systému komunitních sociálních služeb. Nenechali jsme si ujít příležitost a tuto mimořádnou odbornici, která působí v sociální oblasti více než 30 let, jsme pro vás vyzpovídali.

Často říkáte, že plánování zaměřené na člověka je spíše způsobem uvažování než metodou. Jaké jsou vaše zkušenosti s tím, jak se v současnosti tento přístup daří uplatňovat, a na čem je případně potřeba dále pracovat?

U nás se plánování zaměřené na člověka často zaměňuje s individuálním plánováním v hranicích sociální služby, do jejíž cílové skupiny se musí člověk hodit a která se pak může v některých aspektech přizpůsobit jeho přáním nebo potřebám. Plánování zaměřené na člověka naopak vychází z vize dobrého života člověka – nehledí na hranice služeb – například na to, jaké mají podle zákona základní činnosti nebo jaké odborníky mají v týmu. Plánování zaměřené na člověka v sobě kloubí všechny možné zdroje, počínaje profesionálními sociálními službami a konče sousedskou výpomocí nebo podporou ze strany rodiny a přátel.

Toto plánování, zvlášť u lidí s komplexními potřebami, vyžaduje ducha spolupráce mezi organizacemi i mezi sektory – veřejným a soukromým. Tohle vidím jako jednu věc, která nám v Česku zatím dost chybí.

Když se zaměříme na význam přirozené podpory, uvedla byste příklady toho, jak se může změnit život člověka s hendikepem k lepšímu, když kolem něj existuje dobrá síť vztahů a je zapojený do fungování ve své komunitě?

Přirozená podpora je to, co v běžném životě zažíváme každou chvíli. V práci nám pomáhá zkušenější kolega, ve škole spolužačka, v domě soused a při zvládání životních těžkostí třeba přátelé. Tyto zdroje lidem se zdravotním znevýhodněním často chybí – chodili do speciální školy, kde všichni potřebovali zvláštní pomoc, a navíc často ve stejných činnostech kvůli omezeným příležitostem setkávat se s ostatními lidmi nemají dostatek sociálních dovedností, jsou izolovanější a méně si věří. To ve svém důsledku znamená, že mají limitované sociální sítě. Chybí jim lidé, o které by se mohli opřít. Proto je důležité cíleně budovat vztahy s lidmi, kteří se mohou stát zdrojem přirozené podpory v každodenním životě.

Kde se podle vás nachází hranice mezi podporou a řízením nebo kontrolou života druhých?

Kontrola druhých lidí nastává v okamžiku, kdy se nezajímáme o to, oč druhému člověku v životě jde, ale nastavujeme mu podporu a činnosti podle naší vlastní představy o jeho potřebách. Profesionálové mají ve zvyku navrhovat řešení podle diagnózy, protože je to jednodušší a protože si tím udrží kontrolu nad průběhem pomoci. Podporovat lidi v naplňování jejich snů se zapojením přirozené podpory a mimo systém standardizovaných sociálních služeb přináší do života profesionálů nejistotu, která není pohodlná. Životy druhých kontrolujeme, když jsme pohodlní nebo nemáme dostatek představivosti, jak by šlo věci zařídit jinak.

Jak se využívá plánování zaměřené na člověka u dětí s autismem? Často jsou jim k dispozici různí odborníci, ale jak se pozná, že kolem dítěte vzniká skutečná síť přirozené podpory, a ne pouze síť profesionálů?

Plánování zaměřené na člověka se vždy točí kolem toho, co dělá lidem v centru pozornosti radost a co naplňuje jejich životy smyslem. Plánovaná podpora vede k tomu, oč stojí lidé, při zachování jejich zdraví, bezpečí a přijetí ze strany společnosti. Hodnocení plánů se pak zaměřuje na výsledky – do jaké míry se podařilo dosáhnout toho, co chtěl člověk v centru pozornosti.

Pro lidi, jejichž postižení je největší výzvou, například kvůli náročnému chování, by navíc měli pracovat nejzkušenější odborníci. A obecně by se mělo v těchto případech postupovat na základě dat.

Stále častěji se mluví o osamělosti dětí a dospívajících. U dětí s autismem je navíc navazování vrstevnických vztahů mnohem náročnější. Mělo by být budování přátelství a pocitu sounáležitosti součástí plánování zaměřeného na člověka? Jakým způsobem by se naplňovaly cíle, které by se v plánování pro děti s autismem zaměřovaly právě na toto téma?

Chceme-li posilovat sociální vazby, musíme především vytvářet příležitosti k jejich vzniku. To prakticky znamená pomáhat lidem zapojit se do běžných aktivit v jejich okolí, být tam ve stejnou dobu a za stejným účelem, jako tam chodí ostatní. Znamená to vědět, co mají lidé rádi a v čem jsou dobří, aby měli co sdílet s ostatními lidmi a aby se dostávali do situací, kdy bude ostatní bavit být s nimi v kontaktu. A znamená to vytvářet příležitosti, aby lidé mohli být užiteční pro svou komunitu a tím pádem, aby mohli být ceněnými sousedy, spolupracovníky i obecně občany. To bude nadále posilovat jejich šance najít přátele.

V dubnu vám vyšla kniha s názvem Plánování zaměřené na člověka, která je určena nejen profesionálům ze sociální oblasti, ale i pečujícím. Když si představíte, jak čtenáři vaší knihy zavírají její poslední stránku, jaký pocit byste si přála, aby v nich zůstal?

Ráda bych, aby ta kniha přinesla čtenářům pocit naděje, že je tu něco, co lidem pomáhá žít smysluplný a zajímavý život navzdory mnoha nevýhodám a omezením, a aby měli chuť to zkusit použít ve svém pracovním nebo soukromém životě.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vše dobré!

Tereza Kvapil Pokorná

Bez vás to nejde. Vaše podpora má smysl.

Účet veřejné sbírky MODRÉHO KRUHU – 2501713673 / 2010 >>>